(Ne)chci se učit!
29.10.2013 - Motivace k učení
Schopnost vést dialog, argumentovat, vyjádřit svůj názor, obhájit se, to všechno jsou důvody, proč se naše řečové schopnosti nezastaví na pár desítkách slov nejběžnější slovní zásoby potřebné k přežití, ale proč se rozvíjejí, obohacují a zlepšují. Většina z nás, žijících v mono jazyčné rodině, kultivuje tuto schopnost ve svém rodném jazyce a úměrně věku, inteligenci a lidem, se kterými je v kontaktu. Kontakt s jinými lidmi je vlastně ta „akce“, která nás motivuje k tomu, abychom pracovali na co nejlepší slovní zásobě a formách, ve kterých ji můžeme využit. Kontakt je tím hybným prvkem, který nás nutí rozšiřovat své obzory o nová slova, vazby, fráze. Zvyklí na určitou úroveň naší komunikace v rodném jazyce stojíme jako začátečníci v jazyce cizím na startu a cítíme se, jako kdyby nám někdo najednou vypnul zvuk.
S vědomím naší (k vlastní potřebě) dokonalé schopnosti vyjádřit prakticky cokoli (popisem či opisem), co potřebujeme druhému člověku sdělit, si v cizojazyčné interakci koušeme do jazyka, polykáme prázdné bubliny bez textu, počítáme vteřiny mlčení a rudneme. Zahanbení se díváme ze základního tábora na vrchol osmitisícovky, kterou musíme zdolat proto, abychom stejnou schopnost vyjádřit prakticky cokoli (popisem či opisem) získali i v jazyce, který jsme se rozhodli se naučit.
A jelikož mezi základním táborem a slavnostním zapíchnutím vlajky do nejvyššího bodu našeho poznání stojí hodiny a hodiny pomalého stoupání, námahy a zklamání, hned od prvního kroku potřebujeme suplementovat pravidelnou dávkou motivace. Motivace se skládá z různých vnitřních a vnějších faktorů, některé si uvědomujeme, některé méně, některé jsou nám lhostejné a za motivační bychom je nepovažovali a některé jsou téměř na hraně hrozby. Motivačně na nás působí buď vlastní vůle, seberealizace a poznávací potřeby nebo vnější vlivy jako jsou tresty, odměny, povýšení nebo hrozba ztráty zaměstnání.
Na někoho platí cukr, na někoho bič, otázka je, jestli se učení cizích jazyků nedá postavit mimo sféru, která by vůbec potřebovala motivovat. Potřebujete motivaci k tomu, abyste ochutnali něco dobrého? Nebo k tomu, aby jste si užili něco, co vás baví? Co vám je příjemné? Asi spíš ne. Proč bychom potřebovali motivaci k něčemu, co nám přináší potěšení a satisfakci. Tak proč, ve jménu prvního školního slabikáře, v nás „hrozba“ učení se něčeho nového i v dospělosti vyvolává syndromy školské lavice: „supr, že odpadla hodina,“ „počkáme 15 minut a zdrháme,“ „proč se musím naučit něco nového“? Proto, protože nám naše kantorské autority někde na začátku vzdělávacího procesu zařadily učení mezi povinnosti. A ne mezi činnosti, které nám přinášejí radost a satisfakci. A to je škoda. Protože je to jen otázka úhlu pohledu. Podívat se na učení ne z pohledu „musím“, ale z pohledu „rád bych.“
Autor: Mgr. Xénia Křížová
S vědomím naší (k vlastní potřebě) dokonalé schopnosti vyjádřit prakticky cokoli (popisem či opisem), co potřebujeme druhému člověku sdělit, si v cizojazyčné interakci koušeme do jazyka, polykáme prázdné bubliny bez textu, počítáme vteřiny mlčení a rudneme. Zahanbení se díváme ze základního tábora na vrchol osmitisícovky, kterou musíme zdolat proto, abychom stejnou schopnost vyjádřit prakticky cokoli (popisem či opisem) získali i v jazyce, který jsme se rozhodli se naučit.
A jelikož mezi základním táborem a slavnostním zapíchnutím vlajky do nejvyššího bodu našeho poznání stojí hodiny a hodiny pomalého stoupání, námahy a zklamání, hned od prvního kroku potřebujeme suplementovat pravidelnou dávkou motivace. Motivace se skládá z různých vnitřních a vnějších faktorů, některé si uvědomujeme, některé méně, některé jsou nám lhostejné a za motivační bychom je nepovažovali a některé jsou téměř na hraně hrozby. Motivačně na nás působí buď vlastní vůle, seberealizace a poznávací potřeby nebo vnější vlivy jako jsou tresty, odměny, povýšení nebo hrozba ztráty zaměstnání.
Na někoho platí cukr, na někoho bič, otázka je, jestli se učení cizích jazyků nedá postavit mimo sféru, která by vůbec potřebovala motivovat. Potřebujete motivaci k tomu, abyste ochutnali něco dobrého? Nebo k tomu, aby jste si užili něco, co vás baví? Co vám je příjemné? Asi spíš ne. Proč bychom potřebovali motivaci k něčemu, co nám přináší potěšení a satisfakci. Tak proč, ve jménu prvního školního slabikáře, v nás „hrozba“ učení se něčeho nového i v dospělosti vyvolává syndromy školské lavice: „supr, že odpadla hodina,“ „počkáme 15 minut a zdrháme,“ „proč se musím naučit něco nového“? Proto, protože nám naše kantorské autority někde na začátku vzdělávacího procesu zařadily učení mezi povinnosti. A ne mezi činnosti, které nám přinášejí radost a satisfakci. A to je škoda. Protože je to jen otázka úhlu pohledu. Podívat se na učení ne z pohledu „musím“, ale z pohledu „rád bych.“
Autor: Mgr. Xénia Křížová
Zpět na přehled článků
